Stalo se..
27. 3. 2008
Dana žila ve městě, ale nejradši jezdila na prázdniny i na víkendy k babičce na chalupu, kde byl klid a mohla o všem přemýšlet. Babička bydlela pod kopcem, na kterém stojí hrad. Na hradě a v okolí se šířila pověst o Bílé princezně. Daně se o ní pořád zdálo, když byla u babičky.
Ve snu je princeznou ona, zklamaná láskou, a vyhlížející z hradeb hradu svoji lásku. Ale ví, že už ji nikdy neuvidí. Dana je z těch snů vyděšená a neví co si o nich má myslet. Když byla jednou u babičky, na hradě se přestavovalo. Snažili se vrátit hradu alespoň nějakou podobu, protože z něj už byla skoro zřícenina. Sny se jí zdály každou noc, kterou trávila na venkově.
Ve snu viděla, jak se prochází po svém hradě, ale nikdy ji nenapadne proč. Najednou něco zahlédne v dálce. ,,Kdo to asi může být?" řekla si. Počkala až neznámý přijede až k hradbám. Byl to posel. Posel špatných zpráv.. ,,Vezu ti zprávu, má paní." řekl udýchaně a slezl z koně, aby si odpočinul. Vzal koně za uzdu a popošel s ním směrem ku hradu. ,,Pojď dovnitř a všechno mi pověz," řekla mu paní hradu. Nechala mu otevřít bránu, aby mohl vejít a zavedla ho do sálu. Požádala svoji služku, jedinou, kterou měla, aby mu přinesla něco k jídlu a k pití. ,,Určitě nepohrdnete něčím na posilněnou, pane, po tak dlouhé cestě plné utrpení na koňském hřbetě.." zeptala se a usmála, spíše uchichtla.
,,To určitě nepohrdnu, má paní. Je pravda, že jedu zdaleka, ale jízda byla celkem příjemná. Jedu z končin, kde se ani ptáčkům nechce zpívat a co teprve někomu jinému.." to už měl plnou pusu masa a zaléval to dobrým vínem, které paní nechala přinést. ,,Tak mi už konečně povězte, proč jste přijel a jakou novinu mi chcete sdělit. Už se nemohu dočkat a je to určitě naléhavé, jinak by jste kvůli drobnosti nevážil takovou cestu.." posadila se vedle něj, aby mu mohla hledět přímo do očí. ,,No...nevím, jak mám začít. Všechno se stalo tak rychle, že jsem nestačil skoro ani mrknout." řekl když dojedl a odložil kus masa i to dobré víno. A začal vyprávět..
,,Vyjel jsem z hradu svého pána, krále Jindřicha, nejbohatšího a nejlepšího krále, jakého kdy naše země měla. A jel jsem do nepřátelského tábora vyjednat mír, protože v té době jsme ještě vedli válku s naším sousedem, králem Ludvíkem, který zaútočil na naše osady na hranicích. Museli jsme je jít bránit a já jsem měl sjednat ten mír. Když jsem ale projížděl jednou osadou, zahlédl jsem příbytek, kde se ošetřovali naši zranění lidé, vojáci a bojovníci. Když jsem to viděl, a hlavně kolik jich bylo, málem se mi zastavilo srdce, jak jsem ztuhnul. Procházel jsem mezi lůžky s nemocnými, raněnými, ale někdy už i mrtvými, když mě jeden z ležících chytil za ruku.
Ptal se po Vás, jestli Vás neznám. Slíbil jsem mu, že mu budu ve všem nápomocný a že se pokusím zprávu, kterou mi předá, doručit co nejdřív, aby se k Vám dostala rychle. Asi mu na Vás hodně záleželo, když mi to povídal. Řekl, ať za Vámi jedu i kdyby jste byla na konci světa. Ale nevěděl, jak daleko se dostal. Jeho jednotka, jak mi pozdějc pověděli lékárníci, přešla přes naše území až do nepřátelského. Strašně ho mrzelo, že musel před lety odejít na pomoc našemu králi. Zeptal jsem se ho, jestli mi prozradí, s kým mám tu čest, abych lépe pochopil a podle toho se i zařídil. Na to mi odpověděl: ,,Já jsem Sir z Hrádku, muž jisté nejkrásnější paní v okolí, přezdívané jako Bílá princezna. Než naposledy vydechnul, přitáhl si mě k sobě blíž a pošeptal mi, že Vás vždy miloval a chtěl, aby jste byla šťastná. Poté pustil moji ruku a já mu ji položil na hruď. Víc už jsem pro něj udělat nemohl. Umřel, má paní.
Chtěl, abych Vám to sdělil, až se k Vám vydám. Já jsem ihned k Vám vyrazil, jakmile zemřel. Bylo mi ho hrozně líto, to mi věřte..
Jedu už víc jak 6 nocí, nepřetržitě. A teď jsem tu.." dovyprávěl. ,,To je strašné...", zhrozila se a rukou si přikryla ústa. ,,Já to ale věděla..a nemohla jsem nic udělat, když ho král nechal zavolat na pomoc při té hrozné válce. Chtěl ubránit své město, občany, ale hlavně svůj trůn a své místo na něm.." rozbrečela se. ,,Ale to se mu nepodařilo, bohužel..ani ubránit, ani zachránit sebe ani svoji rodinu..Všichni byli zavražděni..je mi to líto, všechno, co se stalo.." položil jí ruku na rameno a chtěl ji nějak utěšit nebo pomoct..
,,Vám do toho nic není!" zvedla se z křesla a začala na něj křičet, ale pak si uvědomila, že za to nemůže..,,Promiňte mi. Omlouvám se, je toho na mě moc a nestačím to vstřebávat...Děkuji, že jste mi to sdělil, pane..moc děkuji, opravdu a cením si toho, co jste pro mě vykonal." omlouvala se mu. Tak já už nebudu dlouho zdržovat, teď, když už jsem vyřídil svůj úkol..za úsvitu vyrážím, teď už je moc pozdě..půjdu si hledat nový život. Přeji krásný den, má paní."
,,Zatím nashledanou a dobrou noc, ráno už vás asi neuvidím..ale doufám, že se ještě někdy shledáme.." oznámila mu a odešla do svých komnat.
Tu noc spáchala sebevraždu. Skočila z hradeb svého hradu. Ale nikdo už ji nikdy nenašel, ani živou, ani mrtvou.
,,Fuj.." probudila se Dana, ,,tohle se mi jenom zdálo, to byl jen sen, ale...vypadal skutečně.." přemlouvala sama sebe když se probudila uprostřed noci, celá zpocená. Druhý den ráno se vydala na hrad. Ujal se jí tam dobrý pán, který ji pověděl celou pravdu o pověsti o hradě a o Bílé princezně. ,,tak ten sen byla pravda.." pomyslela si. Když si povídali, různě ho doplňovala, o svých zážitcích ze snů...,, To je celá pravda, ty malá princezno." pověděl jí a usmál se. Tahle slova si bude Dana navždy pamatovat..
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář