Láska je vždy vítěz..část V.
3. 6. 2008
Druhá šance?
Řekli mi, že jsem došla k málem smrtelný otravě a že mě zachránili na poslední chvíli. Ještě, že mi mamka tu sanitku zavolala. Jsem jí za hodně vděčná. I za to, že mi dali zaracha.
Pak ke mně začali pouštět návštěvy. Ale zatím jsem nemohla mluvit. Byli u mě rodiče. Máti se o mě tak strachovala, že tu byla každej den, kdykoli mohla. Přišly i některé moje spolužačky a kámošky, dokonce se tady objevilo i pár jedinců, co mi přinesli květiny. To jsem fakt nečekala!
Přišel i Honza. Přinesl mi velikánskou kytici mých oblíbených růží. On ví, jak mi udělat radost. Chtěl se mi omluvit, ale nemohla jsem mu říct ať odejde.
,,Chtěl jsem ti jenom říct, že pro mě hodně znamenáš a nikdy si nepřestala. Nevím, proč si na mě taková, ale já jsem nic špatnýho neudělal." Neudělal? Já jsem toho asi hodně zaspala nebo přehlídla. "Je mi všeho líto, ale vysvětlil bych ti to kdyby si neutekla." Jo, tak o tohle tu jde.
Zatvářila jsem se uraženě a taky, že ho nechci vidět, a aby odešel. Jenže pochopil a opravdu odešel!
Chtělo se mi brečet, ale můžu si za to sama. Proč jsem si toho nevšimla? Už nechci žít dál. Pro mě už všechno skončilo, Honza odešel. Ale vim, co pro něj znamenam. Ale proč teda odešel? Z očí mi vyhrknou slzy. Proč se tohle všechno děje právě mě!?! To nepochopim.
Znova jsem usnula.
Zaslechla jsem cizí hlasy, ale neodvážila jsem se otevřít oči. Mluvili o tom, že jsem jen o vlásek unikla smrti. Cože? Co jsem udělala tak hroznýho?
Odešli. Nastalo hluboké ticho. Akorát ty nemocniční přístroje, které mě udržovaly při životě.
Co takhle s ním skoncovat? Stejně mě už nemá nikdo rád, už tady u mě dlouho nikdo nebyl.
Naposledy Honza.
Myslím ale, že se na mě informují u primáře a kouknou na mě okýnkem. Třeba je sem nesmí pustit, v jakým jsem stavu.
Byla jsem ze všeho tak vytočená, že jsem si omylem roztrhla hadičku od infúze a vytrhla se mi z ruky. Hups! To jsem nechtěla. Ale jak to tam vrátit zpátky? Ptala jsem se.
Snažila jsem se trochu hýbat a vrátit jí na své místo, ale jak jsem nemotorná, tak mi to vůbec nejde.
Náhle začal pípat jeden z těch přístrojů a já už jsem asi znovu usnula. Jediný, co vím, že přiběhla rychle sestřička, která slyšela ten krám. Asi mě pořád hlídali. Jinak si to neumim vysvětlit.
Pak jsem se znovu probudila. Byla jsem jinde než jsem usnula. Před sebou jsem měla stolek s hromady květin a v rohu pod oknem byla televize. Tak to je luxus.
Přišel ke mně doktor: ,,Copak nám to děláte, mladá slečno? Už podruhé jste unikla zubatý. Ale že máte štěstí!" sedl si na židle vedle mojí postele a všechno mi vyprávěl.
Já jsem si tu hadičku vyndala sama?
,,Museli jsme vás dát na samostatný pokoj, abyste pro sebe ,a pro své příbuzné a přátele, měla víc soukromí. Chodí sem za vámi hodně lidí, ale pouštíme sem jen nejbližší. Za nedlouho budete moci už mluvit." Usmál se na mě a přešel k televizi a podal mi ovladač. Znovu se usmál a potom odešel.
Já jsem se pokusila zabít? Na to nechci ani pomyslet.
Najednou se mi spustily slzy. Přemítala jsem si všechno, co se v poslední době stalo. Kde je Honza? A co je s ním?
Moje přání byla vyslyšena.
Honza otevřel dveře. Zvedla jsem hlavu a usmála jsem se. Nevím proč. Taky se na mě usmál, sednul si na okraj postele. Pohladil mě na tváři. Cítila jsem jeho žhavý dotek.
,,Proč si to udělala?" nepřestal mě probodávat pohledem.
Ještě, že už jsem mohla trošku mluvit. Jenom jsem ale huhlala.
,,Já-jsem-nechtěla" snažila jsem se, ale nevím, jestli něco pochopil.
Vzal mě za ruku. ,,Chceš říct kdo to byl? Já jsem tě nikdy nezradil. Ta holka, kvůli níž jsme se pohádali, byla moje sestřenice. Ale docela jsem tě pochopil. Akorát nechápu, proč sis to nenechala vysvětlit. Ale já tě miluju.." sklopil hlavu a z očí jsem viděla, jak mu ukápla slza a měl mokrou kapku na tričku.
Chtěla jsem ho obejmout, hladit a dát mu velikou pusu.
Ale jenom jsem se usmála a pohladila po tváři a utřela mu slzu.
,,Já tebe taky, a promiň mi za všechno, co jsem ti způsobila." Nestačila jsem se divit, jak rychle jsem začala mluvit. Ještě před chvilkou jsem nemohla říct ani slovo a teď jich bylo hned několik.
Jsem znovu šťastná!
Po pár dnech mě propustili z nemocnice, ale musela jsem ještě zůstat pár dní doma. Honza, od toho dne, co byl u mě v nemocnice, byl u mě pořád a dokonce občas u nás i spal, aby mohl bejt se mnou. Jsem mu za to vděčná, moc.
Zotavila jsem se a s Honzou jsem byla pořád. Snažil se mi být pořád na blízku a chtěl mi nahradit ten čas, který jsem nám vzala.
S Luckou jsem se usmířila a byly jsme zase nejlepší kámošky. Řekla mi, že u mě v nemocnici byla tolikrát, ale vždycky jí ke mně nechtěli pustit. Ale nechala mi tam spoustu věcí.
Měla jsem všechno, co jsem po těch měsících postrádala.
Ještě, že už začínají prázdniny!
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář