Láska je vždy vítěz..část IV.
3. 6. 2008
Život na dvě věci..
Lucka se nadala odbýt a pořád to chtěla slyšet dokola.
,,Prostě jsme byli spolu no…Co ti mam o tom asi tak vykládat. Vždyť víš..mam ho strašně ráda a proto s nim trávim co nejvíc času.." odmlčela jsem se, protože zas tak podrobně jí to vyprávět nemusim. Ale usměju se.
,,A co ty? Jak dopadl ten tvůj večer?"
,,No, Jindra mě doprovodil až před barák, řekl čau a zmizel ve tmě. Čekala jsem, že mi něco řekne, ale dlouho jsem koukala, kterým směrem šel, jestli si to náhodou nerozmyslel, ale nevrátil se. Tak jsem šla zklamaně domů, kde mě mamka seřvala za to, že jsem stála v tý kose před domem. I když bylo teplo." Vypráví Lucka, když se procházíme další den parkem. Tak jsem ji objala, abych ji utěšila a zbavila myšlení na Jindru. Dyť může potkat někoho lepšího, kdo si jí zaslouží.
,,Hele, Beky, támhle je ten tvůj Honzík. Pěkně s tebou zametl." Ozve se po chvilce Lucy. Obě se otočíme stejným směrem, kterým ukazovala Lucka. Nemůžu tomu uvěřit..
Můj kluk se baví s jinou. V panice, ale víc z rozpaků, se k němu opatrně přikrademe, jako kdybychom šly zrovna okolo.
,,Ahoj holky," ozve se najednou Honza. ,,Kde se tu berete?" a už mi chtěl dát pusu na přivítanou, ale já jsem radši nedávala nic najevo, i když jsem se musela hrozně přemáhat. A ještě jsem se musela tvářit jak kyselí zelí!
,,Ahoj," řekneme s Lucy společně.
,,Hm, koukam, že už si mě nahradil za tuhle nádheru!"rozkřiknu se na něj.
,,To si mi nemusel včera slibovat takových věcí, když si takovej!" odsekla jsem a měla jsem se k odchodu.
,,Pojď, Lucy, jdeme se projít někam, kde nejsou zvrhlíci.." chytla jsem Lucku za ruku a odcházely jsme.
,,Prosím, Beky, vrať se! Takhle to vůbec není! Já tě miluju! A včera jsem to myslel vážně."
Ale to už jsme byly z doslechu, takže jsem nic neslyšela. Ten idiot! A já mu ještě skočim na špek! Asi jsme s Luckou dopadly úplně stejně, ale já myslela, že po tom, co mi řikal, budeme spolu. A ono se to takhle vyvrbí! Drzoun! Že si vůbec tohle mohl dovolit.
S luckou se vzdálíme co nejdál a utěšujeme se navzájem.
Ale proč prostě? Jak mi tohle mohl udělat?
Den za dnem ubíhá čím dál pomaleji. Už ani do baru nechodíme. Jenom rychle do školy a spolu se pak touláme po městě, přesněji řečeno, v některých více zapadlých částech města. Lucka na tom není zas tak jako já. Ale moc jí to mrzí. Obě jsme zrazené láskou. Lucka se do Jindry strašně zamilovala, ale on jí nic najevo nedal, akorát se jí jenom trošku víc věnoval.
Našly jsme v jedné uličce opuštěnou vilu. Nic moc, ale ani nic velkýho. Na zahradní brance jsme zjistily, že dům je neobytný už několik desítek let, taky podle toho vypadal. A že je na prodej. Byly jsme úplně na dně. Nevěděly, co máme a nemáme dělat a hlavně nám to bylo jedno. Ve škole jsme začaly propadat a ještě ke všemu se k nám přidali další ztroskotanci, které jsme potkávaly. Nejen ve škole. Ale i v okolí "našeho hradu". Chodili jsme tam všichni a každýmu bylo všecko jedno. Nikdo se nestaral o druhý. Byli jsme všichni v jedné skupině, akorát jsme se lišili jak věkem, tak postavou, původem, nevěděli jsme občas kdo je kdo. Založili jsme něco jako komunitu, ale sem si chodili jenom odpočinout od všedního světa, který jim stejně už nemohl nic nabídnout. Zůstali jsme jenom my, ztroskotanci. Nikdo se o nás nestaral, nezajímal, ani nehledal. Což bylo hodně zvláštní.
Ani doma nás moc nehledali. Jenom nám občas zavolali, jako kde jsme atd., tak jsem jim lhala, že spim u Lucky a Lucka zase, že u mě. Ani ve škole nic.
Jednou k nám ale přišel jeden, co vypadal dost divně. Pořád s sebou nosil nějakej batoh, nebo co to měl. Nikdo nevěděl odkud je a co v něm má. A ani se o něj nikdo nezajímal.
S Luckou jsme se potom pohádali kvůli ňáký blbosti. Ona se urazila a naštvaná odešla pryč. Já jsem z toho byla dost smutná a ten kluk s tím batohem ke mně přišel a začal mě utěšovat. Byl na mě moc milej a hodnej, a tak jsme se spolu začali víc bavit. Po chvíli jsem zjistila, že je docela v pohodě a že se jmenuje David. Pořád jsme takhle spolu seděli a povídali si a pak se mě zeptal, jestli nechci něco zkusit. "A co by to jako mělo bejt?", ptám se. A on z toho záhadného batohu něco vyndal.
,,Sem si myslel když si tak na dně, že by to tohle mohlo pomoct. Ale bohužel jenom dočasně." Odpověděl mi a podal mi jí.
Byl to sáček a v ně bylo cosi bílýho. Nevěděla jsem, co to je a zvědavě jsem se na něj podívala.
,,Tak si to zkus," vybídnul mě. Otevřela jsem ho a přičichla. Moc to nevonělo.
,,Ukaž, ti poradím." Vzal mi sáček z ruky a ochutnal. Dívala jsem se na něj jako by byl z jiného světa.
,,A teď to zkus ty," podal mi sáček. Taky jsem ochutnala. Moc mi to nechutnalo.
Jenomže za nějakej čas začalo a bohužel toho bylo pořád míň a míň. Lucka už měla taky se mnou. Sice jsme se spolu nebavily tak jako předtím, ale občas spolu něco prohodíme. Vezli jsme se v tom několik měsíců. Vůbec jsme nevnímali, jak čas ubíhá a ani jsme to moc neřešili.
Jenže jednou jsem dostala zaracha a musela jsem bejt doma. Naši se mi snažili natlouct do hlavy, že bych se sebou měla něco udělat. Ale zase jsem mohla brouzdat po netu. Když jsem hledala něco o drogách, vyjel mi článek o jednom klukovi. Nemohla jsem věřit svým očím!! To byl David! Psalo se o něm jako o největším dealerovi v okolí! Že já jsem se nechala nachytat. Jenže teď už s tim nic neudělam, ale začíná mi bejt zle. Utekla jsem na záchod a zamkla za sebou.
Byla jsem tam asi hodinu a po hodině někdo klepe na dveře: ,,Co tam děláš, prosím tě?Už seš tam přes hodinu." Máti bušila na dveře a řvala na mě.
,,Já už d.." a vyklopila jsem další dávku. No fuj, tak blbě mi ještě nebylo. Ale zajímalo by mě, po čem to je.
Máma začala mít nervy, a tak mi zavolala sanitku. Byla jsem pořád zelená, ale pořád jsem nevěděla z čeho. Pak pro mě přijela. Už jsem moc nevnímala okolí, ale už jsem se nemohla ani udržet na vlastních nohou. Nějak jsem ztrácela zbytek těla. Ale stále jsem vnímala.
Nakládali mě na nosítka a naložili do ambulanční sanitky. Dávali mi dýchací přístroje, aby mi změřili tlak, pak mi vzali i krev, ale to už jsem moc nevnímala. Byla jsem v hodně divným snu, ale nic se v nedělo.
Když jsem se probudila, bylo mi snad ještě hůř než předtím. Točila se mi hlava a hrozně mě bolela. Rozhlídla jsem se, zjistila jsem, že jsem napojena na hodně bzučících přístrojů. Každý vydával jiný zvuk. Nemohla jsem ničím hýbat. Ani hlavu jsem nemohla ani trošku natočit.
Po nějaké době ke mně přišli doktoři, ale ani jsem nevěděla, že jsem znova usnula. Říkali něco nesrozumitelnýho ale rozuměla jsem pár slovům, které nezněly latinsky a které jsem byla schopna vyslyšet. Asi řikali mojí diagnózu. Byla jsem ráda, že alespoň někdo tady u mě byl. To na mě celej svět zapomněl?!
A pak zase odešli. Nic mi neřekli, jenom si oznamovali navzájem, jak vypadám a jak vypadat budu až po operaci.
Cože?! Operace? Slyšela jsem dobře? Co mi vůbec je? Ptala jsem se sama sebe.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář